Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídka -> Kapka, příběh psa z deště

 Kapka

--- Příběh psa z deště ---

část první: Objev v dešti

Dnes tu máme novou povídku. Vypráví o chlapci jménem Petr Dvořák, kterému zrovna začali letní prázdniny a všichni kamarádi odjeli někam k moři, na chatu, nebo někam jinam. Všichni jsou pryč... A Peter se hrozně nudí. Jednou, když jde donést své babiče noviny a časopisy, objeví něco nečekaného... <Prosím, pište komentáře, např. o tom, jak se vám líbí, co by se dalo změnit, atd. a jak se vám líbí. Budu velmi vděčný za každý koment >

 

  Petr Dvořák rozrazil těžké školní dveře a nadechl se čerstvého poledního vzduchu. Zrovna dostal školní vysvědčení, kde měl téměř samé jedničky, až na matiku a přírodopis. Tyto dva předměty mu totiž nikdy nešli. Nebyl to studijní typ - ovšem nebyl hloupý. Dobře uměl jazyky a tělocvik mu taky šel. Šestá třída podle Petera nebyla kdovíjak těžká a zdálo se mu, že by mohla být i těžší, ale nestěžoval si. Začaly prázdniny a konečně si užije volno a bude si moct vyspávat, jak dlouho bude chtít.

  Právě tato věc Petera docela trápila, když byl školní rok. Bydlí asi 4 kilometry od školy, a proto musel vstávat v šest hodin ráno a v 7:15 už jel autobusem do školy. Zato teď – teď mohl spát, jak jen dlouho chtěl!

  Petr rychle sešel schody a šel po malém náměstí před školou. Venku se to už hemžilo dětmi a všichni si už nadšeně povídali a postávali. Náměstí  lemovali po obou stranách obrovské sekvoje a zavál vítr, který roznesl listí všude kolem.

  „Ahoj Petře!“ křikl po Petrovi Jirka a usmál se.

  „Ahoj.“ odpověděl Petr.

  „Co budeš přes prázdniny dělat? Já jedu už zítra s našima do Řecka a nemůžu se dočkat! Tam to bude skvělé – jedem na Krétu.“ vykládal Jirka.

  „My tento rok nikam nejedeme… Budu u babičky a doma.“ odvětil mu poněkud znuděně Petr.

  „To je škoda. Ale já budu asi také další rok doma,“ Ne, to nebudeš, pomyslel si Petr. Jirka totiž jezdí každý rok k moři. „Jé, ale tam ti to bude super. Budeme u moře a taky pojedeme do města a podíváme se na památky. Už se nemůžu dočkat.“

  „To ti věřím. Přeju ti dobrou cestu.“ řekl Petr.

  „Díky,“ usmál se Jirka. „Tak čau, už musím!“ řekl Jirka a rozběhl se dolů po schodech.

  „Ahoj,“ zamával mu Petr.

  Petr byl trochu smutný a přemítal, co bude přes prázdniny doma dělat. To bude nuda, pomyslel si, když scházel schody a šel po chodníku doleva. Zamířil k zastávce, kde už čekalo pár lidí. Někteří seděli na lavičce, ale většina z nich stála a čekala na autobus. Petr se podíval doleva na silnici…

  … a v tom se odtud vyřítil autobus. Jel hodně rychle a brzdil. Málem celý minul zastávku, takže lidé přešli k přídi autobusu. Petr nastupoval a nachystal si peníze na autobus. Podal řidiči tři koruny a ten mu dal lístek. Prošel se dozadu a sednul si na dvousedadlo.

  Cestou se díval na krajinu a autobus projížděl lesem, pak po silnici a zase lesem. Nakonec autobus projel po křivých zatáčkách a pak zastavil u zastávky, která byla na ulici, ve které byly všude domy. Vystoupil a lehce dopadl na zem. Šel po ulici, která se svažovala stále dolů. Pak vystoupil na rovince a před ním se objevila řada domů a hned v tom třetím Petr Dvořák bydlel.

 

 

  Den ubíhal nečekaně rychle. Petr se doma chvíli díval na televizi a pak si četl. Máma přišla domů z práce a už se začínalo stmívat.

  „Ahoj Petře!“ zvolala máma, když se objevila ve dveřích.

  „Ahoj mami.“ řekl jí posmutněle.

  „Tak co? Ukaž mi vysvědčení!“ řekla rychle a Petr si hned vzal batoh a už vytahoval bledě modrou složku a z ní úhledné vysvědčení. Podal ho mámě a ta vykulila oči. „No vidíš! Ty jsi mě ale překvapil… Ty sis ty tři dvojky opravil.“ dumala a četla vysvědčení.

  Petr se totiž vynasnažil a opravil si během dvou měsíců ty dvojky z fyziky, češtiny a občanky. Měl ale co dělat a musel se hodně učit.

  „Jo, ale to nic nebylo,“ mluvil. „A jak ses měla?“ ptal se.

  „Ani se neptej – dneska to byl blázinec.“ vzdychla. „No, víš, dneska jsme měli uzávěrku a skoro všichni na poslední chvíli odevzdávali články – takže jsem musela dnes stihnout asi dvacet článků upravit do časopisu.“

  Petrova maminka pracovala jako art-directorka v jednom odborném časopise. Art-director totiž vsází články do časopisu tak, aby byly pěkné na čtení, a doplňuje grafiku a další věci do časopisu.

  „Aha,“ odpověděl Petr.

  Petrova matka Adriana najednou vytáhla z kabelky hrst časopisů.

  „Petře, zanes tohle babičce. A vyřiď jí, že ji pozdravuju.“ řekla a úkosem mu předala časopisy. Adriana našla pár výtisků, které byly testovací, a šéf je většinou někomu dal. Dneska je dal Adrianě a ta se rozhodla, že je dá své matce Žofii, která tak ráda čte bulvární listy. Babička totiž na to nevypadala, ale věděla, co se kde mezi hvězdami (tedy slavnými) šustne, nebo se vykládá.

  „A vrať se, než bude úplná tma!“ volala na Petra matka Adriana, když byl mezi dveřmi. Ten jen kývl, jakože rozumí a zavřel dveře.

  Venku už se dávno setmělo a na večerní obloze se červenaly oranžové červánky. Vzduch byl ale stále ještě docela teplý, jelikož léto bylo na svém vrcholu a den o de dne bylo tepleji.

  Petr šel po chodníku a mířil k domu, který byl přes jednu ulici dál. Podíval se na oblohu a červánky najednou nečekaně ztmavly…

  … a odkudsi se vynořily další velké černé mraky a vypadalo to, že hned začne pršet. Petr se raději vydal do rychlého klusu, aby ho nezastihl déšť. A už byl u babiččina domu. Zazvonil u dřevěných domovních dveří na zvoneček na zdi.

  „Už jdu!“ zvolala babička. O okamžik později otevřela dveře a Petr spustil:

  „Ahoj babi, nesu ti pár časopisů. Posílá ti je máma a mám tě od ní pozdravovat.“

  „Ahoj. Díky,“ řekla a vzala si od něj pár časopisů srolovaných do roličky. „Tak co, už prázdninuješ?“

  „Ano, dneska nám začali prázdniny.“ A jen co to dořekl, ozvalo se zahřmění… A začalo pršet. „Já už musím jít.“

  „Počkej chvíli, donesu ti deštník,“ odvětila babička a zmizela ze předsíně. O chvíli později se vrátila a nesla starý hnědý deštník s dřevěnou rukojetí.

  „Díky babi. Zítra ti ho donesu. Ahoj.“ zamával jí.

  „Ahoj Péťo.“ řekla a taky mu zamávala.

  Petr šel po ulici a byl rád, že má deštník. Najednou se tak ochladilo, že venku byla úplná zima. Šel po mokrém chodníku, přeskočil kaluž a najednou uslyšel nějaký dlouhý protáhlý vzlyk a tlumené zavytí.

  Pomalu se otočil a kapky z deštníku mu stékali na nohy a zmokl, jelikož vál vítr, ale to mu vůbec nevadilo. S úžasem zíral před sebe.

  Před Petrem seděl malý promočený pejsek. Nejspíš štěně. Byl celý hnědý, jen levé oko mu zakrývalo černé kolo srsti. Zavyl ještě jednou. A pak pomalinku přicupital za Petrem. Šel a stékala z něj voda, tak byl mokrý! Vlezl pod pole deštníku, kde bylo sucho, a oklepal se. A poté se zadíval na Petra svýma velkými černýma očima, které vypadaly jako dvě skleněnky.

  „Pejsku,“ řekl a malý pes začal vrtět ocáskem. Pes přistoupil blíž k Petrovi a Petr si dřepl. Malý pejsek se o Petra otřel čenichem a olízl mu nos. A pak si Petr všiml velké tržné rány na zátylku.

   „Chudáčku. Někdo tě asi týral.“ povzdychl Petr a pochladil jeho mokrou zježenou srst. Pes se začal klepat zimou.

  Zvláštní na psu byla ta skvrna na levém oku. Připomínala Petrovi velkou modrou kapku. Pes neměl žádný obojek – tudíž neměl ani známku, podle které by se poznalo, komu patří.

  „Co s tebou, ty malý chudáčku.“ řekl Petr smutně a zamyslel se. Co by asi máma řekla tomu, kdyby domů přinesl psa? Věděl jen jedno – moc ráda by určitě nebyla. Petrova máma totiž zvířata v domě moc nemusela. Ale co na zahradě, pomyslel si Petr. Tam už by to šlo – i když co bouda? Hned tak by ji dnes nesehnali, blíží se totiž k osmé hodině večer. Petrův chod myšlenek však přerušilo psovo zavytí a pak zakašlal.

  Petr věděl, že tu psa nemůže nechat.

  Ale i přesto se otočil a šel domů…

  … a malý pejsek ho následoval. Petr se zase otočil ke psu.

  „Tak jo. Nějak to vymyslím. Ale ne, že budeš doma dělat svinčík,“ hrozil mu s nadsázkou. „Mamka by to poznala.“ pokračoval.

  Malý pejsek dvakrát po sobě mrkl a Petr si chvíli myslel, že chtěl říct: souhlasím.

  „Ale jak se budeš jmenovat?“ dumal. „Kapka!“ vykřikl radostně.

  A tak se Kapka a Petr stali přáteli. Petr stále ale nemohl uvěřit, co se právě stalo… Našel malého promočeného psa. První ho chtěl opustit a jít – ale pak, když si všiml, že má tržnou ránu na zátylku, si uvědomil, že pes asi nemá domov. A taky chtěl psa. Nikam tento rok nejedou, všichni kamarádi odjíždějí k moři, na chatu nebo někam jinam na prázdniny. Jaká by to byla celé prázdniny doma nuda!

  Kapka se zatřásla a Petr přestal přemýšlet a kýchl. Pořád totiž venku zuřila bouřka a už tu s Kapkou stály nejméně deset minut.

  Na horizontu silnice se objevilo modré auto a tak Petr rychle přeběhl na chodník. Kapka si to uvědomila taky a rychle přeběhla taky a cupitala, jak jen mohla.

  Petr s Kapkou mířili úzkým dlážděným chodníkem k domu, kde bydlí. Petr se rozhodl, že půjde zadním vchodem a s Kapkou blesku rychle přeběhne po schodech do pokoje a zavře Kapku do pokoje a pak se vrátí dolů a přinese Kapce nějaké jídlo a vodu.

 

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář