Kniha Barinthovo putování- kapitola 1- Útěk z Bolingthonu
Barinthovo Putování (1) Čarodějka z jihu
kapitola první: Útěk z Bolingthonu
Byl pěkný ranní den a Barinth se svou kamarádkou seděli na louce a dívali se na rozkvetlé háje městečka Bolingthon. Bylo to velice pěkné město ležící na západě dnešní Anglie a rosprostíralo se na velice rozlehlé části země. Ale tenhle svět nebyl takový, jaký je ten náš. Žili tu rytíři a čarodějové, bajná stvoření a nebylo nouze ani o bránu do jiné dimenze. Bolingthon bylo město obývané převážně rytíři, jakýkoli čarodějové tu neměli šanci. Z výšky na město hleděli mohutné věže, ve kterých kdysi žili čarodějové, jenže spor mezi čarodějem a rytířem roztrousil spory dvou ras natolik, že mohla propuknout občanská válka. Jenže čarodějové byli moudři, a tak se rozhodli, že ustoupí na jih a tam budou budovat svou rozlehlou říši.
"To je ale pěkné ráno..." řekl Barinth a Keila vmžiku odpověděla. "Jo... Nejhezčí ze všech, co tu kdy byli. Rána tu bývávají chladná a mrazivá, dneska je to velká vyjímka.."
Byli tam asi jenom hodinu, a pak se vrátili domů. Domy měli oba dva naproti sebe a navštěvovali se. Dětí tu moc nebylo, a proto se kamarádily jen sami dva. Mezitím šli po uzoučké cestičce, pak vešly na křižovatku cest a vydali se doprava. Šli asi pět minut a pak se objevili na velké vodě, přešli po malé kládce a uviděli velký plot vněmž byla některá prkna vylomená , ale nasazená a vydali se dopředu. Barinth otevřel jedno prkno a Keila automaticky vstoupila a Barinth chvíli prkno držel, a pak ho oddělal, prošel a zasunul ho zpátky. Stačilo se jenom vypravit po dlouhé cestě doleva dolů, no a pak už jen viděli řadu domů a asi v polovině ty jejich, přesně naproti sebe.
"Tak ahoj Barinthe.."
"Ahoj. Uvidíme se zítra a půjdeme tentokrát do zátoky dobromyslných." odpověděl Barinth a oba dva zamířili do svých domovů, které skromně vyhlíželi mezi všemi těmi luxusními vilami.
Byla temná noc a Barintha probudila máma a vypadala opravdu vyděšeně.
"Barinthe... Musíme jít! Napadli město!" vykřikla a pak se objevila ohromná rána. "Co se děje?" vykřikl Barinth a máma jen dodala: "Na tom teď nezáleží, hlavní je, že musíme pryč!"
Jenom co to dořekla, hned naletěla šupa do střechy a Barinth vmžiku vyskočil z postele, popadl obrovskou taškou a rychle tam naházel všechny věci.
"Alantategra!" vykřikla máma a zaklínadlo přemístilo brašnu do úkrytu na severu, daleko, předaleko od nich. Nevěděl o mámě, že je čarodějka.
Najednou se ozvala ohlušující rána a střecha se rozlétla na dva kusy a Barinth a jeho matka uviděli oči bestií, které poletovali tou hustou mlhou, už se napřahovali pro smrtelný útok, když vtom... "Sentur sartre!" vykřikla matka a mezi puklinou se objevila divná šedá hmota, která bránila přístupu bestiím.
"Co se to tady děje?" vykřikl Barinth a matka jen lhostejně odfrkla, protože se snažila vyvolat velmi složité kouzlo přemístění. Svoje schopnosti dlouho skrývala, a proto nebyla cvičena. Přesně v tom okamžiku, kdy se tekutina protrhla a dovnitř vstoupily bestie se Barinth se svou matkou přemístili. Útok bestií zničil tak krásné město a tak velké, přitom bestie neměli být volné... Něco se muselo stát, dumal Barinth. Jedna bestie zrovna viděla dvě světélka jak rychle letí pryč z města.
